Výlet na zříceninu Dívčí Kámen

Kvetly jaterníky

Krásný starý hamr u Vltavy

Vltava pod Dívčím Kamenem

Dívčí Kámen se nachází na vysoké skále v překrásné přírodě nad soutokem Křemežského potoka a Vltavy mezi Českými Budějovicemi a Českým Krumlovem. Hrad je jednou z nejrozsáhlejších a nejdochovanějších středověkých památek v České republice. Archeologické nálezy ukazují, že na místě dnešního hradu stávalo pravěké hradiště.

Jméno Dívčí Kámen je pravděpodobně starší než hrad, který zde byl postaven. Vyplývá to z listiny z roku 1349, jíž Karel IV. dovoluje bratřím Petrovi, Joštovi, Oldřichovi a Janovi z Rožmberka „postavit v Českém království hrad, nazvaný v českém jazyce Dívčí Kámen.“ Rožmberkové toto jméno podle tehdejší módy poněmčili na Maidštejn.

Hrad většinou obývala stálá posádka, které velel purkrabí a která spolu s ním čítala deset mužů. Pouze v době domácích válek okolo roku 1470 byl počet členů hradní posádky zvýšen na 24. V roce 1506 se Petr z Rožmberka rozhodl hrad dále neudržovat, zařízení přestěhoval do Českého Krumlova a v roce 1541 se o Dívčím Kameni písemné prameny zmiňují jako o pustém hradu.

K hradu se váže pověst o nachlazeném skřítkovi:

Neslyšeli jste u potoka pod hradem kýchání? Pokud ho náhodou uslyšíte, určitě nezapomeňte říci „Pozdrav pánbůh“. Pravděpodobně to kýchá zdejší skřítek, o kterém se říká, že střeží poklady ukryté v podzemních sklepích. Občas vychází na zemský povrch, sedává na kameni u potoka a kýchá tak silně, že se to rozléhá široko daleko. Tomu, kdo mu na každé kýchnutí neúnavně odpoví „Pozdrav pánbůh“, prý zjeví místní poklady.

Se skřítkem se tu kdysi setkal jeden sedláček, který si přijel na hrad pro kámen na stavbu nové chalupy. Když už popáté řekl „Pozdrav pánbůh“ a trpaslík kýchal dál, rozzlobil se sedlák a zvolal: „Kýho výra, copak mne máš za blázna, že mi tu stále do uší kýcháš?“ Náhle se setmělo a ozval se pronikavý smích – odkud, to sedláček nevěděl. Chtěl utéct, ale stál jako přimrazen a nemohl z místa. Vtom ze sklepení vyšel průvod skřítků, hráli na malinké hudební nástroje a zpívali podivné písně. Průvod sedláčka obklopil, avšak skřítkové rozhodně neměli v úmyslu ho obveselovat svým hraním. Najednou se proměnili v divoká zvířata, štětinaté vepře, huňaté medvědy a dravé vlky a začali se na sedláka sápat a cenit zuby. K smrti vyděšený sedlák v ten ráz omdlel.
Když se probral, všude kolem bylo ticho a klid. Sebral svůj povoz a prchal z hradu, co mu síly stačily. Ve své vesnici potkal několik sousedů, kteří se ho ptali, kam má tak napilno. „Ale, vezu kámen na stavbu,“ odpověděl sedláček. Sousedé se začali smát a odkryli plachtu, která mu vlála ve větru. Na voze bylo místo kamení jen shnilé dřevo, listí a mech. Asi uhodnete, že sedláček se už na hrad pro kámen nevracel.